Když se Etiketa stane posláním

Začátky nebývají snadné, zvlášť když člověk stojí za svým snem, i když mu okolí nevěří.

Neměla jsem, pro své poslání nikdy žádnou velkou podporu. Moji rodiče viděli a dodnes vidí v podnikání obrovskou dřinu, nedostatek času a riziko. Podle nich žena s malými dětmi podnikat nemá a já: „bych se už měla uklidnit, najít si POŘÁDNÉ zaměstnání, věnovat se rodině a vytvářet prostředí pro manžela“.

Kolem sebe jsem měla pouze klasické zaměstnance a nepodnikatele, kteří mne od mých kroků zrazovali. I můj muž mne nepodporoval při cestě za mým rozhodnutím.

Bylo tedy velmi těžké ustát si svou cestu, neuhnout, nespadnout zpět do té rádoby jistoty, pohodlnosti a laxnosti.
Vybojovat si v nejbližší rodině pochopení, uznání a podporu.
Toto vše jsem ale prošla, ustála a zdárně došla do současného „cíle“, až sem…

A teď tu jsem, pro Vás, pro všechny, pro celý svět.
Nahá, ale naprosto celistvá a jistá v tom, že má cesta je správná.
Trvalo to spoustu a spoustu let, mnoho bolesti, sil, slz, pocitů naprosté marnosti a neschopnosti.

Zrození mého poslání

Vždycky jsem věděla, že chci pracovat s lidmi, už kolem 15. roku jsem měla ujasněné, že chci pracovat s dospělými. Vlastně jsem k tomu od dětství spěla.
Učit, trénovat, vést…
Jak se tedy v mém životě ocitla Etiketa a jak se stala mým posláním?

Láska k první republice a hodnotám

Od útlého dětství jsem milovala pohádky o princeznách, na které jsem si ve volných chvílích hrála a mým zámkem byl „náš“ evangelický kostel.

Milovala jsem filmy o Vinnetouovi, který byl spravedlivý, čestný, nápomocný a přátelský.
Ale především filmy prvorepublikové, ty s Adinou Mandlovou, Hugo Haasem, Oldřichem Novým, vše o první republice. O životě v té době, o třídním rozdělení, o úctě ke starším, o úctě k zákonu, o podání ruky, pevnějším a platnějším než tisíce podepsaných smluv…

A babičku…. tedy Babičku, svou babičku jsem také nesmírně milovala, protože ona byla mou první skutečnou lektorkou Etikety a Etiky, mezilidských vztahů, respektu a úcty jeden k druhému.

Mnoho lidí, včetně mé maminky, mou vášeň pro ladnost, krásno, ale také složitost doby první republiky přičítalo dětské naivitě, hravosti a fantazii.
Já jsem ale vždy věděla, že toto téma mne bude provázet celým životem.

Škola života v sedle

V devíti letech jsem začala jezdit na koních. V jezdeckém klubu, který byl v té době považován za jeden z nejlepších v Republice a pořádaly se tam největší parkurové závody.

Přátelská atmosféra tam příliš nevládla a hluboký cit ke koním a porozumění také ne, ovšem díky tomu, že jsem byla vždy dříč a pro úsměv a pochvalu bych se udřela, jsem tam vydržela 6 let.
6 let nesmírné fyzické, téměř každodenní dřiny, životem mezi zvířaty, kdy smrt byla (až moc častou) součástí.

Ale také 6 let součástí týmu na závodech, kdy se odjíždělo ve 3 ráno a vracelo se zpět druhý den o půlnoci… a v pondělí opět do školy…

Naučila jsem se, že koně (i jakákoli zvířata) mají přednost před námi, že nejprve musím nakrmit je, pak teprve sebe, že má únava ta zvířata nezajímá – skvělá škola pro mateřství.
Naučila jsem se ale především, jak rozdílní lidé jsou ve společnosti.

Pochopení lidské různorodosti

Že lidé se stejnými (v té době vysoce nadprůměrnými) příjmy mohou buďto být velmi pokorní, darující, podporující, ale též sobečtí, egoističtí, až neomalení hulváti.

Poznala jsem majitele firem, ty nejbohatší lidi v republice, protože sportovní jezdectví vždy bylo o penězích, areálech, drahých a kvalitních koních.

Byla jsem osobně svědkem velmi pozitivních a pokorných projevů nesmírné finanční hojnosti, ale také projevů, kterých by snad nebyli schopni lidé v té nejchudší vrstvě. Naprostého pohrdání.
A došlo mi, že toto vše není vůbec o penězích.

Zrození pouta s Etiketou a Etikou

A zde se právě začalo rodit mé velmi silné pouto s Etiketou a samozřejmě Etikou.
Proč bych já, která sice nemám tolik finančních prostředků, ale mám vzdělání a vychování, nemohla patřit do stejné společnosti, jako někdo, kdo peníze sice má, ale chová se jako hulvát?
Co je určujícím prvkem naší „společenské příslušnosti“?

Ano, jsme to jen my sami!
Náš vlastní pocit nedostatečnosti a malosti.

Cesta přes hotely k poslání

Má následná cesta k Etiketě dál vedla přes sportovní jezdectví, kdy jsem se v pozici pracovního jezdce dostala do zahraničí a spoustu let „migrovala“ mimo ČR.
V jednu chvíli, kdy jsem měla před sebou rozhodnutí, zda odjet zpět do ČR, nebo na čas změnit zaměstnání, rozhodla jsem se pro druhou variantu a vykročila jsem cestou do neznáma.

Přijala jsem pozici housekeeping v pětihvězdičkovém hotelu (která měla být jen dočasným zalepením vzniklé situace) a naprosto se zamilovala do hotelového prostředí.
Postupně jsem pokračovala v hotelové hierarchii přes supervisora, front office a poznávala detailněji prostředí hotelu.

Jak nesmírně náročné je plnit přání každého hosta, jak tenká je hranice v komunikaci a jak klíčová je úloha personálu.

Zaměstnání versus poslání

Po mém pozdějším návratu do Čech jsem se rozhodla, že budu v hotelnictví pokračovat.
Jezdectví jsem „pověsila na hřebík“, dodnes trénuji jen velmi malou skupinu lidí, které si pečlivě vybírám a volím cestu dlouhodobé spolupráce.

Začala jsem se ale více vzdělávat v oblasti vedení a učení dospělých, studovala jsem management, andragogiku, psychologii… A Etiketu…
Ze svých mnoha let výuky a praxe jsem vytvořila jeden velký celek.

Zaměstnankyně nebo tvůrkyně vlastní cesty

Stejně tak, jako jsem věděla, že vždy budu „něco předávat lidem a učit“, věděla jsem, že cesta zaměstnance není ta pravá pro mě.

Při práci s koňmi jsem si zvykla na nonstop čas, ale uzpůsobený potřebám zvířat i mým a klasické zaměstnání pro mne bylo nesmírně náročné.
Mám v sobě obrovské vize, za kterými jdu – a to s tímto životním stylem není slučitelné.

Nové paradigma Etikety

Po tom, co jsem se rozhodla Etiketu předávat dál a vedle školení, přednášek a výukových programů pro manažery a hotely jsem se posunula i do online prostředí, začala obrovská životní transformace.

Mé poslání je mým životem a naopak.

Chci a tvořím nové paradigma o Etiketě, jako životním stylu, jako o cestě k nám samým, o sjednocení našich myšlenek, pocitů a činů.

Etiketa jako cesta k vlastní síle

Učím ženy i muže, aby si nepletli skutečnou Etiketu s diplomatickým protokolem, aby nezaměňovali naše hodnoty a postoje.

Učím ženy objevit uvnitř sebe královnu, svou bohyni, svou nádhernou ŽENU, aby byly opět silné, sebe-vědomé, aby si uvědomovaly svou ženskou podstatu a odlišnost od mužů.

A muže učím, aby v sobě objevili velmi přirozeného gentlemana, muže, který půjde za svou vizí, který bude oporou, skálou a majákem v bouři – především ale sám sobě.

Kouzlo Etikety, kouzlo člověka

Učím, že dobro, které je v nás, můžeme rozdávat okolo, ale nikdy to nejde obráceně.
Nejde rozdávat to, co nemáme.
Jako nemůžeme rozdávat miliony, pokud samy/i máme jen desetikoruny.

A to je skutečná Etiketa. To je její kouzlo. To je kouzlo každého z nás.

Pojďme měnit svět

Pojďme se tedy všichni vydat cestou Etikety, cestou dobra, pojďme předávat své poslání, to, co v nás každém jednotlivě, odjakživa dřímá.

A pojďme měnit svět.